Řada obytných budov kde jsou byty v osobním vlastnictví je spravována pomocí Společenství vlastníků jednotek. Jak dobře či spatně fungují, závisí na tom, koho si vlastníci bytů zvolí do výboru Společenství vlastníků jednotek. Předseda a místopředseda Společenství vlastníků jednotek je volená funkce s funkčním obdobím obvykle jednoho roku.

Podle údajů Českého statistického úřadu bylo v České republice v roce 2011 více než 50 tisíc společenství vlastníků jednotek, v rámci kterých se nacházelo 1.200.000 bytů. V těchto bytech žije více než 3 miliony občanů české republiky. Proto tyto subjekty sdružující vlastníky bytových a nebytových jednotek zná prakticky každý.

Je dobré si položit otázku co zásadního se změnilo jejich právní úpravě Nového občanského zákoníku po 1. 1. 2014?

Ze zkušeností získávaných od r. 1994, kdy začal platit zákon 1994/72 podle kterého se zakládala společenství vlastníků bytových jednotek,  vyplynulo, že vlastnictví bytů „pod jednou střechou“ má svá specifika, není izolovaným vlastnictvím, má zcela zvláštní charakter, dosud v našem právním řádu neuplatněný. Dříve byl bytový fond spravován OPBH a bytovými družstvy. Jde o spojení vlastnictví bytu jako části budovy a spoluvlastnictví společných částí domu, které není reálně oddělitelné.

Tvůrci obchodní zákoník (ObchZ) se při práci inspirovali především zákoníkem mezinárodního obchodu, prvorepublikovou a německou právní úpravou, přičemž výsledkem byla nesourodá směsice pravidel, která si již záhy po své účinnosti vyžádala řadu novelizací. Obchodní zákoník byl v poslanecké sněmovně do nekonečna několikrát do roka novelizován.

S častými změnami se zákoník potýkal i v další době své existence. Důvodem byly nejenom potřeby transformující se ekonomiky, ale i nutnost harmonizace s právem EU. Nakonec se obchodní zákoník vyvinul do podoby celistvého kodexu, který vedle občanského zákoníku vytvořil vlastní a do určité míry nezávislou větev soukromého práva.

Takto rozdělené soukromé právo pochopitelně přinášelo nemalé komplikace, když v některých případech nebylo jasné, jakým zákoníkem (občanským nebo obchodním) se mají konkrétní právní vztahy řídit.

Z tohoto a mnoha jiných důvodů bylo v rámci rekodifikace rozhodnuto o zrušení obchodního zákoníku a integraci soukromého práva do zákoníku občanského.

Nový občanský zákoník (NOZ) se tak stal středobodem soukromého práva. Podstatná část ustanovení ObchZ byla zrušena spolu s tímto předpisem, část ustanovení však byla přenesena do NOZ (např. obecná ustanovení o obchodním tajemství, firmě či ustanovení o některých smluvních typech a zajištění závazků).

Pouze pro právní úpravu obchodních společností a družstev, která je dnes obsažena v druhé části ObchZ, byl vyhrazen nový zvláštní zákon, a sice zákon č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích.

Tato regulace totiž je sjednocena a přesunuta do občanského zákoníku – zejména smluvní právo tak je jednotné a pro uzavírání nebo posuzování smlouvy není podstatné, zda ji uzavírá podnikatel při své podnikatelské činnosti či nikoliv. Zohlednění postavení podnikatele však má mít význam při výkladu smlouvy, zejména bude-li na druhé straně spotřebitel.

Seznamte se laskavě ve vlastním zájmu s novelami Zákona o obchodních korporacích.

Podívejte se, jak občanský zákoník před několika měsíci představoval na TK Jiří Pospíšil.

Pozor: Změny pro podnikatele od ledna 2014

Leden 2014 přináší revoluci v pojetí práva pro občany i podnikatele. Jen málo z manažerů firem si uvědomuje, co je v novém roce vlastně čeká, proto lze předpokládat, že dopad chyb způsobených z neznalosti bude často znamenat velmi nepříjemný důsledek.

Pojďme se podívat, co se mění pro podnikatele, firmy a řídící pracovníky s ohledem na dva klíčové zákony (NOZ a ZOK). Problematiku práv a povinností pro přehlednost rozdělíme do tří skupin:

1. Smlouvy společností a podnikatelů:

2. Podnikatelé a společnosti:

3. Všeobecné souvislosti:

§ 1

(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

§ 2

(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

§ 3

(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,

b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,

c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,

d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,

e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a

f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

§ 4

(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

§ 5

(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

§ 6

(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

§ 7

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

§ 8

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Pokud máte byt v osobním vlastnictví měli by jste se ve vlastním zájmu seznámit s tím, jak se Nový občanský zákoník promítl do fungování společenství vlastníků jednotek. Je napsán nespočet knih o fungování společenství vlastníků jednotek,které podávají informace o tom jak by měl fungovat výbor společenství a správa domu dle nového pořádku.
Pro zajímavost bych uvedl autory knih o fungování společenství vlastníků jednotek : Zbyněk Pražák, kolektiv Jiří Kocourek, Jaroslav Čermák, Jaroslav Peštulka; a nekonec Jiří Čáp.